Kočičí chůva o osudovém kocourovi..

Hlídání koček profesionálně je snem snad každého milovníka koček. Jana si svůj sen splnila a co víc, jednoho dne dostala na hlídání kocoura, kterého si tak oblíbila, že ho nazývá „osudovým“. Čtěte poutavé čtení, jak se hlídají kočky, očima kočičí chůvy..

Vyrůstala jsem na farmě plné zvířat – koní, krav, chrtů, … Nikdy nebyla blízko žádná kočka. Až jednou, když jsem spala na zahradě ve stanu, přišlo májové kotě, stulilo se mi na spacáku a prostě spalo. Ráno odešlo a v noci přišlo zase. Bylo to sousedčino kotě, které mi poprvé dalo poznat hebkosti kočičího kožíšku.

Na vysoké jsem potřebovala parťáka, kterému budu vykládat, co se učím. Parťáka, který mi bude pomáhat s rýmou. Parťáka, který bude vždycky více svůj než můj. Tehdy si mne adoptovala moje kočka Summer a chvíli po ní lord Darth Vader. Jenže dvě kočky nikdy nestačí. A bohužel nedisponuji takovým finančním obnosem, abych pomohla každé (moje kočičky jsou z útulku).

Osudový kocour – Pan kocour

Jakožto kočičí nadšenec jsem v časopise Naše kočky několikrát zahlédla možnost hlídání koček u klientů doma. Proč něco takového není v Brně ale jen v Praze? Byl by to můj splněný sen, starat se o kočičky! Nedlouho na to přišlo hlídání také do Brna a já se stala kočičí chůvou. Chůvou koček absolutně odlišných, než jsou ty moje dvě. Další hlídání nedůvěřivých kočiček, bojácných, asistujících, hravých, utíkajících, … A pak přišel on. Pan kocour, který se hlídá dvakrát denně.

Pan kocour s těmi nejhlubšími kukadly na světě. Pan kocour, závislý na své paničce. Pan kocour, nad kterým jsem přemýšlela dnem i nocí. Pan kocour, který ze mne udělal chůvu s velkým Ch. Jelikož jsem zaměstnaná na plný úvazek, za panem kocourem jsem jezdila brzy ráno a později večer. Pan kocour mi ze začátku dával celkem zabrat, protože byl smutný a tesknil po svojí paničce. Již druhý den se mi o něm zdálo a hned ten den jsem ve volných chvílích (v práci) hledala, jak kocourovi zpříjemnit život a potěšit tím především jeho a potom také paničku.

První kroky k získání kocourova srdce

Naše setkání probíhala, a aktuálně probíhají, vždy stejně a přitom pokaždé jinak. Přijdu a pan kocour čeká u dveří, nejlépe pod stoličkou. Počká, až si sundám boty, které pečlivě očichá. Mnohdy kontroluje i kabelku. Poté se přesunujeme do kuchyně – pozor, zatím bez přivítání. V kuchyni proběhne tázavý pohled, proč nemá v misce kapsičku. Pak najednou jakoby pochopí, že mne nepřivítal a začne se třít o nohy. Skláním se a dostávám pusinku. K dostávání pusinky jsme se propracovávali asi 6 setkání, možná 8 setkání.

Jak se při práci nejlépe relaxuje…

Již od dveří se pana kocoura ptám, jak se měl, co ten den/přes noc dělal, jak se vyspal. Po pusince jej seznamuji s plánem návštěvy – tabletka, poté kapsička a pamlsek. Ani moje arogantní kočka mne neumí zpražit pohledem jako pan kocour, který mi jasně dává najevo, že tohle ví, že s sebou mám hodit, protože chce kapsičku. Podat léky hrdému aristokratovi mi zabralo dvě bezesné noci, než jsem šla za svojí veterinářkou a poradila se s ní. Ovšem pan kocour paní žádné hloupé stvoření, rychle pochopil, že to špinění kožíšku není jen tak. Než se řádně vyčistí, už chystám kapsičku, měním čerstvé vodičky v miskách po bytě a schovávám pamlsky na různá místa – škrabadlo, postel, stolek, … Pan kocour mi sice dává najevo, že to s tou pastou a lékem na kožíšku prokoukl, ale nevydrží se zlobit dlouho a jde si otestovat jídlo v miskách. Hon na pamlsky se děje za mé přítomnosti jen čistě náhodou – abych jej neviděla … Po celou dobu našeho setkání na pana kocoura mluvím, drbu jej kdykoliv si přeje, mazlím jen na sluníčku, nebo pod stoličkou, když trucuje. Nechávám jej kontrolovat, jak dobře jsem vyčistila záchod a vlastně za pochodu jej seznamuji se svým dne, se svými sny, … Pan kocour je takovým mým terapeutem.

Mám doma dvě kočky, ale jsou to spíše moje neposedné děti. Pana kocoura potřebuji jako svého terapeuta. Pan kocour mi, i když asi ani nechce, ukazuje jinou stránku věci, z bytu pana kocoura se všechny problémy zdají nahlíženy z jiného úhlu. Když jsem jednou u pana kocoura přespávala, uspávalo mne jeho hluboké vrnění a probouzel mne pohled do těch nejkrásnějších modrých očí, jaké jsem kdy viděla.

Jak se pozná osudový kocour pro kočičí chůvu

Miluji své dvě kočky. Ale pan kocour mi teprve ukázal, proč je práce chůvy tak dokonalá. Pan kocour mi poskytl mnoho dalších témat k zamyšlení či prostudování. Pan kocour mi ukázal, že i když mám kočky denně doma, stále je na nich co objevovat. Díky tomu, že pan kocour bere léky, začala jsem s větší podrobností sledovat všechny kočičí projevy a odhalila jsem včas zranění své nemazlivé, odtažité kočky (moje kočky mají přístup ven, žiji na vesnici). Pan kocour, je svým způsobem moje osudová kočku, i když vlastně vůbec není moje. Kočka, od které se vám vůbec nechce odejít pryč.

Jako chůva nemám na starosti jen Matýska, ale i další kočičí dušičky. O každé z nich bych se mohla rozepsat, protože každá z nich mne něco učí, něco mi dává. Z každého setkání chodím nadšená a odpočatá. Matýsek je ovšem kocour, kterého přeji každé chůvě – kocour, který změní pohled na kočičí svět ještě víc, než jste si mysleli, že to jde.

Matýsek je kocour, který kouká až do duše člověka…

Pro HolidayCat.cz – profesionální hlídání koček – napsala:
Kočkomilka Jana Malinovská (kočičí chůva)