Kočičí chůva Anna: musím umět zaujmout každou kočku...

„Jéééé, podívej, ta je krásná!“

„Dnes měli v obchodě tričko s kočkama… no hádej, koupila jsem si ho!“
„Věděl jsi, že víc koček doma je pořád lepší než jedna?“

Odpověď kohokoliv: „Hmmm…“

Cat lady každým coulem

Tak tohle jsem já. Ta osoba, která má každou druhou (no, co si budeme nalhávat… skoro každou) věc s kočičím motivem. Počínaje ponožkami a peněženkou, přes klíčenky, náušnice, boty(!!!) a konče propiskou, tričkem a zápisníkem. Jsem přesně ta osoba, která své okolí kočičí tématikou natolik obtěžuje, že už moji známí mají podle mě v hlavě zakódovanou tabu větu: „hlavně nezačínat o kočkách.“ 🙂

Kde to všechno začalo

Je to přesně šest a půl roku, co jsem padla do chlupatých měkoučkých spárů svého rezavého miláčka. Nikdy předtím jsem kočky tolik nezbožňovala. Možná to bylo tím, že jsem o nich nic moc nevěděla. Svoji Rézu (to tím zbarvením) se mi podařilo sebrat zlým páníčkům a z těžce podvyživeného a zanedbaného kotěte z ní vypiplat úžasnou, sebevědomou dámu, která je na náruči závislá skoro víc než kdejaké miminko. A to bylo přesně tehdy… Najednou se u mě začalo vše točit okolo koček.

Jak jsem přišla k práci kočičí chůvy

Být kočičí chůvou se na první pohled zdálo jako nějaký internetový vtip. Shodou okolností mi odkaz na inzerát na tuto práci (pochopila jsem záhy, že to je spíš poslání než jenom práce) poslalo více než pět (!) lidí se slovy „Aha! Něco pro tebe!“

Co je při hlídání koček nejdůležitější

A pak se to nějak seběhlo a já byla najednou kočičí chůvou na plný úvazek. Ze začátku se zdála tato práce jako ta nejjednodušší na světě. Říkala jsem si – však co, tak přijdu, pohlídám, pomazlím, nakrmím.. a jdu. Ono to tak vlastně částečně je. Přijít, pomazlit, nakrmit… ale pozor. Nekončí to tímhle.

Vždy do toho musí člověk dát o kousek víc. Zjistila jsem, že se každičké hlídání musím starat převážně o to, abych zaujala kočku svého klienta. To se řekne velice snadno, ale provedení je horší. Kočky jsou totiž velice zajímavá stvoření (jako bychom to nevěděli, že…?). Je to taková alchymie: Přidáme špetku úsměvu, ubereme zbrklost, 1 lžička vytrvalosti a TADÁÁÁÁ; máme na světě kočku, kterou se nám podařilo za 20 minut čistého času z kompletního nezájmu přemluvit, aby mezi námi došlo k přátelské interakci. Uff. Někdy to je fuška. Někdy se jim vůbec nechce. Ale v tu chvíli jsem to přece já, kdo jakožto samozvaná kočičí chůva, má přesně vědět, která kočičí tlačítka zmáčknout, aby byli všichni spokojení. Některá hlídání jsou volnější. Kočka se vůbec nebojí, rovnou se kamarádí a není vůbec žádný problém s hraním. Veškeré bariéry neznáma spadnou a od první minuty vím, že bude velice snadné veškeré její chování předvídat. Ale to by přece bylo velice jednoduché…

Jsi zapálená do koček a myslíš, že se na to hodíš podobně, jako Anna?
Klikni na odkaz a buď chůvou také!

Extrémně plachá kočka, kterou jsem neměla uvidět za celé hlídání se mi ukázala už na 1. návštěvě

Bylo mi řečeno, že kočičku Mimi pravděpodobně vůbec neuvidím. Je to prý obrovský „plašánek“ a má velký problém se socializací.
-„Ahoj Mimi…“
-Po bytě se rozléhá ticho. No nic, mělo mi asi dojít, že kočka mi neodpoví tak úplně „No nazdar, kde mám kapsičku… a kde seš tak dlouho?!“. Hned mezi dveřmi jsem věděla, že s touhle příšerkou to bude složitější. 🙂 Ale co bych to byla za chůvu a kočkomaniaka, kdybych se ze všech sil nesnažila Mimi zaujmout?
-„Mimi, broučku, neboj se mě.“
-ticho-
-„No tááák.“ usedám na gauč, protože vím, že se za ním Mimi schovává. Zprvu na ni pouze klidným hlasem mluvím.
-„Tak se mi pojď ukázat“ a vystrčím hlavu za ní, ať mě vidí a může pozorovat moji mimiku a gesta.
Ale Mimi zarytě sedí schovaná na svém místě.
-No nic. Tak jsem tedy přecházela na různé metody seznamování. Po deseti minutách už jsem skoro vypadala jako akrobat v cirkuse, kdy se snažím upoutat pozornost naprosto znuděného diváka nekonečnou textilií tahanou z rukávu…
-Mimi stále schovaná.
Chůva se ale přece nikdy nevzdá! Šla jsem tedy nachystat kočičce krmení a uklidit záchůdek a nechat Mimi čas, aby přemýšlela, jestli budeme nebo nebudeme kámošky.

Trpělivost přináší růže a u koček to platí dvojnásob

Najednou zpoza gauče vykoukne malá ušatá černo-hnědá hlavička. Já předstírám nezájem (přitom v hloubi duše se mi ozývají různé vítězoslavné famfáry). Mimi je víc zvědavá než ustrašená a tak jde blíž. Otočím se a nastavím jí dlaň. Mimi přijde a očuchává. A v tuto chvíli nastává ten nejdůležitější moment. Když se po očuchání vztyčí ocásek kočky nahoru jako anténa a uvolní se jí svalstvo, máte vyhráno. A já měla vyhráno. Mimi se najednou o mě začala vesele otírat a od té doby hned po mém příchodu, kdykoliv ji hlídám, Mimi už nedělá nic jiného, než že se dožaduje mazlení.

Nejkrásnější moment pro kočičí chůvu přichází až nakonec

Víte, to je ta hlavní odměna. Toto jsou přesně ty „malé krůčky pro člověka a velké skoky pro kočkovstvo“… Chci říct, lidstvo. 🙂

Každý spokojený čumáček. Každé zavrnění. Každé válení se na zádech přede mnou, které značí důvěru a spokojenost. A pak se všechny ty koláže a fotky posílají skoro samy. Není důležité, jak dlouho by proces s Mimi trval. Ale nic mě v životě nepotěší tak, jako moment, kdy si ke mně chlupáč najde cestu a sebere veškerou svoji odvahu, aby to se mnou zkusil a dal mi šanci.

A takových Mimi jsem už zažila mraky. Někdy je to složité. Někdy to netrvá právě těch deset minut cirkusové akrobacie a lákání. Někdy to je několik návštěv. Někdy to je víc než sedm návštěv. Ale přesně proto tato práce není pro každého. Já se musela stát absolutním „kočkomagorem“ :), abych zvládla být kočičí chůvou.

Autor: Kočičí chůva Anna
HolidayCat.cz – spolehlivé hlídání koček