Není tomu tak dávno, co v Praze začali ze země rašit kočičí kavárny. Jako správní kočičí nadšenci jsme to museli vidět na vlastní oči a vida – už máme svou oblíbenou. Je to Kavárna Kočičí na Křižíkově ulici, ani né 50 metrů od Karlínskeho náměstí.
Za exotikou do ciziny
„Tenkrát“ takové něco ještě v Praze nebylo, takže aby jsme se dostali k požitku, vychutnat si kafí za přítomností těchto čtyřnohých chlupáčů jsme museli do Café Nekko v daleké Vídni. Vysoké očekávaní však vystřídalo brzké vystřízlivění – ve sterilní atmosféře téhle vídeňské kavárny je spatřit kočku asi stejný úspěch, jako spatřit volně žijícího bílého tygra. Na tak velkou kavárnu tam byly jen 3 nebo 4 kočky, které byly po celou dobu zalezlé, takže když se jeden mrňous rozhodl, že konečně vystaví na obdiv svou chlupatou kočkovitost, bylo to doprovázeno všeobecným nadšením spojeným se zoufalými pokusy tu kočku vyfotit, než zas zaleze bůhví kam. Na druhou stranu musím podotknout, že ke cti jim slouží 20 metrů skvěle udělané prolézačky a neuvěřitelně milý a trpělivý majitel, který hosty obsluhuje osobně.
První dojem – devět z deseti
Praha 2015 – že něco takového máme tady v Praze jsme se díky úmorným přípravám naší web stránky dozvěděli až před pár měsíci. Takže hurá to skouknout. Nebudu se tady rozepisovat o ostatních kočkavárnách, které jsme v honbě za tou nejlepší navštívili (i když i u těch ostatních se také najdou nějaké ty plusy) a rovnou přistoupím k naší vyvolené – karlínské Kavárně Kočičí.
Už z venku je vidět, že to tam žije a že o zábavu bude postaráno – přes veliké okna jsme zahlédli černé a černobílé skotačící klubka radosti, které si ze zvědavců nedělají těžkou hlavu a je vidět, že jsou v pohodě. Při vstupu se po pravé straně válí další krasavice a ráda se nechá pohladit – evidentně to má vymáklé, protože tomuto pokušení snad nikdo neodolá a ona tak má stálý přísun něžností. Na zemi si další dvě kočičky hrají s malou plyšovou myší a akční akrobace těchto zvířátek si drží mou pozornost, takže tam chvíli stojím a usmívám se – asi to vypadá dost divně.
Přistupuju k baru a ke svému potěšení shledávám, že si tady nehrají na nějakou fancy super kavárnu a já rozumím všemu, co v nabídce čtu. Klasické kafe s mlékem a co to tady mají za mňamky? Jak skvěle vypadající dortíčky, tak i nějaké veganské a raw záležitosti. Obsluha je moc příjemná a s trpělivostí papeže nám vysvětluje co je z čeho a proč to lidi mají rádi. Bohatě mi stačí klasický čokoládový dort s malinami, přítelkyně jde do toho a objednává si veganský ‘sýrový‘ quiche, co mě donutí k polohlasitému povzdechu a oči v sloup, protože když je něco veganské, nemůže to být sýrové a z principu ani dobré… poznámku si však se sebezapřením odpustím.
Útulný prostor, prostorný útulek
Díky naší prozřetelné rezervaci na nás ve spodním patře čeká připravený stolek a pohodlná sedačka. Mají to vymyšlený dobře – zatímco nahoře je prosvětlený prostor spíše na rychlé kafe cestou do anebo z práce, dole mají příjemné posezení s tlumeným měkkým osvětlením, odkud se nám nechce další 3 hodiny (to je rekord, normálně mě v kavárnách už po půl hodince svědí zadek a musím ven). Zatímco čekáme na naše dobrůtky, užíváme si kočiček – málo jich tu teda není a vždy je na co koukat. Kdo kočky zná, ví, že kočka je lepší než oblíbený seriál v TV a úsměvy nám z tváří nemizí po celou dobu. Celé to působí poměrně rustikálním dojmem a je to tady dost velké na to, aby kočičky mohly běhat a dovádět, a ty se k tomu nenechají pobízet dvakrát. Občas nějaká ze zvědavosti zabloudí k našemu stolu a nechá se pohladit, případně předvede nějaké ty své kočičí kusy.
Navzdory tolika kočkám je to tady čistější, než v biochemické laboratoři a do teď se divím, jak to dělají, že jsem za celou dobu neviděl ani chlup na zemi. Vím totiž, jak to vypadá u mně doma, kde ať se snažím jak chci, nejpozději 20 minut po důkladném vyluxování mám chuť luxovat znova.
A už se to nese
Kafíčko výborný, dortík taky mňamka, rozhodně je poměr cena/kvalita v pořádku. Co mě však překvapuje, je ten sýrový quiche – veganské a raw věci po pár zkušenostech z principu nejím, protože to většinou nemá žádnou chuť, nebo má, ale hroznou. Avšak po dlouhém přemlouvání jsem se odhodlal to ochutnat – byla to paráda a chutnalo to jak normální dobré jídlo. Sice se ze mně nestane vegan, ale asi to už nebudu tak kategoricky odmítat.
Nesnáším někde sedět naprázdno, tak mě zajímá nejdříve jejich latté, s pokročilým časem pak dáváme šanci jejích bílému vínu a co mě nemá, na rozdíl od jiných kaváren je tady to víno dost na úrovni, takže při něm zůstáváme. Ještě aby zde čepovali tankovou plzeň a mají mě tam 4 krát do týdne.
Kočičky
Hvězdami podívané jsou jednoznačně černobílí sourozenci Oldřich a Božena, kteří snad nevynechají žádnou lumpárnu a reagují na všechny podněty, které se jim od nadšených hostí dostává. Z ostatních koček mi napoprvé utkvěla v paměti Vanessa, která se chová s nonšalancí královny a pak malá hravá Skořice – ta se ráda nechá hladit a je hrozně zvědavá. Ostatní kočičky jsou taky roztomilé, a rozhodně si každý najde tu svou… nebo spíše ty své oblíbené. Všechny jsou dobře vychované, moc neloudí a vědí, jak si hosty získat, takže věřím, že kdo sem jednou zavítal, rád se bude vracet.
Ačkoliv vůbec nejsem kavárenský typ, tahle kavárna se mi moc líbí a když jsem v Karlíně, nebo poblíž, vždy si najdu čas na kafí a kočičí parádu. Často tady dělají různé akce, jako výstavy, autorské čtení, nebo mini koncertík. Kavárna rychle získává na oblibě a je radno si napřed udělat rezervaci. Takže jestli jste kafíčkaři, nebo milovníci koček, nebo obojí, tenhle podníček vřele doporučuji.
Marian Hoyer
Naše fotky:
Kafíčko a kočičí zátiší
Zvědavý Fanfán von Tulipán
Fanfán jako zaujatý posluchač kytarového koncertu
Podpořte naší stránku označením "To se mi líbí" a sledujte nás online!
